Mám ráda nové výzvy

Tentokrát vám přinášíme rozhovor s oblíbenou paní docentkou Alicí Skoumalovou z biochemie. Dozvíte se, co ji osobně přivedlo k biochemii, jak tráví volný čas a hlavně o tom, jak stále hledá nové výzvy.

Často se umisťujete vysoko v anketě Učitel roku a Vaše přednášky jsou skutečně nebývale propracované - strukturou, schématy i závěrečným shrnutím. Jak probíhá Vaše příprava?

Děkuji za poklonu. Příprava nových přednášek mi zabrala skutečně hodně času. Připravovala jsem se  i několik týdnů. Některé přednášky, např. o metabolismu, se mezi lety moc nemění, učím je dlouho a stačí mi pak den či dva si to osvěžit. Ale u jiných témat si musím opět udělat rešerši. Zjistit, jestli neproběhl nějaký nový výzkum v tomto tématu a musím to zapracovat.  Při přednášení se snažím vcítit do studenta, představím si samu sebe ve druhém ročníku, a chci, aby ta přednáška byla srozumitelná i studentovi, co mu třeba biochemie moc nejde.

Co by si z Vašeho pohledu měl student z výuky biochemie odnést?

Za mě jde o dvě veci. Jednak jde o znalost procesů v organismu a vzájemné souvislovi v rámci metabolismu, což vám umožní chápat konsekvence vedoucí ke vzniku chorob a umožní propojit příznaky a laboratorní nálezy. To jsou komplexní procesy a klinický lékař by je měl znát nejen povrchně, ale rozumět tomu, jak spolu vše souvisí. Druhá věc je odnést si z biochemie určitý způsob přemýšlení. Biochemie není o tom, se učit vzorce nebo nějaké reakce nazpaměť, ale měla by vás naučit propojit víc věcí dohromady. Umět analyzovat. Navíc přináší biochemie dobré základy do vědeckých disciplín. Ve čtvrtém ročníku navazuje pak klinická biochemie, kde jde hlavně o konkrétní laboratorní vyšetření a kazuistiky a studenti se už na tu problematiku biochemických vyšetření dívají z pohledu pacienta a jeho choroby.

Výuka biochemie se na naší fakultě za Vašeho působení měnila. Dřív byla dokonce i v prvním semestru. Teď je to pouze druhý ročník a nyní přichází nové kurikulum...

Je pravda, že dřív tu byla tzv. Biochemie 1 v prvním semestru, kde se opakovala organická  chemie a základy biochemie. V druháku už pak přišla ta opravdová biochemie. To už je ale dávno... Tehdy nám přišlo jako škoda o ten první semestr přijít, protože na tom pak tratí studenti, kteří na střední škole něměli kvalitní výuku chemie. V novém sylabu se zaměřujeme na to, aby se tématicky doplňovaly obory teoretické a preklinické a aby měli studenti dobrý základ do klinických oborů. Probíhaly tak četné diskuse s navazujícími předměty a zároveň jsme se zbavili některých překryvů s jinými předměty, zejména fyziologií. Šlo tedy spíš o lehký update, než nějaké výrazné překopání výuky. Musím ale dodat, že mám v současnosti jen častečný akademický úvazek a spíš tak chodím přednášet a v tvorbě sylabu nejsem tolik angažována.

Co Vás samotnou přivedlo k biochemii?

Šlo spíše o souhru okolností. Není to tak, že bych se biochemii chtěla věnovat od dětství. Spíš naopak. Na medicíně jsem z biochemie na první termín dokonce vyletěla. Ten předmět byl pro mě stejně náročný jako pro většinu studentů. Po studiích v Brně jsem ale chtěla pracovat ve fakultní nemocnici a kvůli manželovi jsem hledala místo v Praze. Nebylo moc volných míst a pak se zde objevila možnost dělat postgraduál na Biochemii a do toho ještě mít menší úvazek na klinice. Toho jsem využila a to mě přivedlo sem na 2. lékařskou fakultu. Akademické prostředí mi postupně začalo vyhovat více a po PhD jsem zde už zůstala. Postupně jsem se pak dostala i k učení...

Vy jste právě rok po škole dělala urologii. Chtěla jste se tedy zpočátku spíše věnovat chirurgickému oboru?

Ano, po škole mě to hrozně lákalo. Nechtěla jsem ale dělat všeobecnou chirurgii, spíše jsem se poohlížela po užších chirurgických oborech a urologie byla jedním z nich. Tehdy byla ale jiná situace než dnes a sehnat místo ve fakultní nemocnici bylo skutečně náročné, a proto jsem využila možnost získat stipendium v rámci postgraduálního studia. Biochemie pak u mě postupně zvítězila. Kombinovat práci na klinice a v laboratoři nebylo jednoduché. Urologie vyžadovala plné nasazení, byla jsem do toho hozena, pro absolventa to bylo velmi vysilující. Práce na lůžkách, v ambulanci, menší zákroky...  Kombinovat to s vědou bylo ještě náročnější a já začala mít dojem, že nemohu oboje dělat pořádně. Když jsem pak srovnala vědu a kliniku, tak jsem si uvědomila, že to akademické prostředí mi vyhovuje víc a zájem o vědu u mě nakonec převládl.

Ve vědě se dlouhodobě věnujete oxidativnímu stresu a především jeho vlivu na vznik Alzheimerovy choroby. Jak jste se dostala k tomuto tématu?

S postgraduálem jsem začala u profesora Wilhelma, který jako biochemik celý svůj život studoval problematiku volných radikálů. Já jsem se tedy do jeho výzkumu zapojila a původně - v souvislosti se svým klinickým zaměřením - jsem zkoumala důsledek oxidačního stresu u urologických termoablací. Pak jsem ale měla štěstí a v rámci postgraduálního studia jsem se dostala na stáž do Holandska na univerzitu v Utrechtu. Tam jsem se v rámci výzkumu peroxidace lipidů dostala do pracovní skupiny, jež se věnovala neurodegenerativním onemocněním. Byli to patologové a zabývali se histologickými markery Alzheimeorovy nemoci a já tam přišla se svým biochemickým zaměřením a propojili jsme to. Jako model nám sloužili psi s Alzheimerovou chorobou. Po dokončení postgraduálního studia jsem se k tomu vrátila a navázala spolupráci s profesorem Hortem a jeho kolegy z motolské Neurologické kliniky. Dostala jsem grant a mohla jsem tak ve výzkumu i s mými PhD studenty pokračovat. Ta linka se tedy táhne dlouho a teď jsme ve fázi, kdy v krvi hledáme markery prodromálních fází Alzheimerovy choroby.

Jak Vás baví práce s postgraduálními studenty?

Velice, ale musím zdůraznit, že jsou ohromně samostatní. Každý školitel má asi trochu jiný přístup, ale u mě je to trochu nevyhnutelnost v tom, že tu každý den nejsem, a tak mým PhD studentům ani nic nezbývá, než pracovat z velké míry samostatně. Samozřejmě jsme v kontaktu a konzultujeme výsledky a další postup, a když pak připraví publikaci, tak ji reviduju. Jsem tu pro ně, ale už pro mě nejsou studenti, spíše parťáci. Je to však i o nich, musí být sami aktivní a nečekat, že je budu vodit za ručičku.

Jak se změnilo za těch 20 let vnímání oxidativního stresu? U laické veřejnosti byly jednu dobu volné radikály a dostatečný příjem antioxidantů velké téma. Jaký je aktuální odborný pohled?

To vnímání se opravdu posouvá hodně, ale mnoho věcí zůstává stále neobjasněných. Určitě se změnilo vnímání volných radikálů jako ryze negativních molekul, což se tehdy promítlo do poptávky po antioxidantech a v laické rovině pak do zásahu do výživy. Dnes už se ví, že i volné radikály hrají přirozenou a důležitou součást našich biologických především regulačních procesů. Na druhou stranu nadprodukce volných radikálů provází mnoho patologií, ale my často stále nevíme, jestli se jedná o příčinu nebo následek.

Měla jste ve vědě nebo medicíně nějaký vzor?

Byl jím určitě profesor Wilhelm. Nevím, jak je to u dnešních absolventů, ale já tehdy po škole vůbec nevěděla, co věda a práce v laboratoři obnáší. Teprve na postgraduálu jsem se to od něj naučila. On měl neuvěřitelný přehled a hlavně vize, což bylo velmi inspirující. Nebyl jen mým školitelem, ale následně i šéfem, když jsem na fakultě po zisku doktorátu pracovala. Když jsem o mnoho let později habitovala, tak jsem právě k němu šla pro konzultaci.

V neposlední řadě už necelých deset let pracujete pro společnost Novartis. Co Vás přivedlo k této práci?

Víte, člověk má vždycky hodně plánů a pak přijde život a všechno je jinak. Já jsem k těmto životním milníkům vždy přistupovala s otevřenou myslí. Celých šest let na fakultě jsem chtěla dělat klinickou medicínu. Možnost, že bych se nevěnovala klinické medicíně mi nikdy na mysl nepřišla... a rok po škole už byla situace úplně jiná a já se naplno věnovala vědě. Po nějaké době  jsem ale začala pochybovat o tom, že mi bude celý život stačit pracovat pouze ve vědě a na akademické půdě. Mám ráda nové výzvy a profesně se stále dále posouvat. I tehdy zaúřadovala náhoda... Kamarád zmínil, že pracuje jako projektový manažer klinické studie pro farmaceutickou firmu. Vysvětlil mi, že jako lékař bych mohla dělat tzv. medical advisora. O takovýchto možnostech jsem dříve nic nevěděla. Šla jsem do toho a ta práce mě nadchla. Bylo to opět něco jiného.

To byla poměrně velká změna. Nadchlo Vás to hned od začátku?

Ano, najednou jsem byla v jiném prostředí a musela rozvíjet zase jiné schopnosti - komunikační, organizační a strategické. Výhoda byla, že jsem se mohla opřít o své vědecké a pedagogické zkušenosti z fakulty, což se mi hodilo hlavně první roky, kdy jsem často zpracovávala odborný materiál a dělala přednášky, ať už pro interní týmy nebo pro lékaře. Ta atmosféra a energie ve farmaceutické firmě byla značně odlišná od akademického prostředí a mně se ta změna líbila. Nicméně jsem si ponechala částečný úvazek na lékařské fakultě. Měla jsem své postgraduální studenty a učení mě stále moc bavilo. V Novartis jsem již od té doby vystřídala různé role, z medicínského oddělení jsem se posunula do komerčního, strávila jsem půl roku v globálním týmu v Basileji a nyní vedu jednu obchodní jednotku v ČR. Stále se posouvám a to mě naplňuje. Stejně jako mě baví kombinovat práci v mezinárodní společnosti s přednášením, vědou a vedením PhD studentů.

Žádala si od Vás práce v Novartis i nějaké systematické dovzdělávání, např. v ekonomii?

Vím, kam míříte -  nestudovala jsem žádnou další školu nebo MBA, spíše se učím a vzdělávám za pochodu (různé kurzy) a nasávám informace z okolí. V mé práci je cenné moje medicínské a vědecké vzdělání, o které se mohu opřít. Nicméně se průběžně dovzdělávám v různých oblastech, hlavně v marketingu a obchodních strategiích a také ve vedení lidí, protože teď už mám manažerskou pozici.

Jak to všechno stíháte?

V první řadě mě prostě baví pracovat. V dnešní době se hodně skloňuje tzv. Work-Life-Balance, ale já to vnímám jako individuální záležitost. Baví mě práce v Novartis i na akademické půdě a baví mě se kariérně posouvat. Ale zároveň je to hodně i o organizaci času. Já chci trávit čas se svou rodinou a přáteli a potřebuji volný čas, takže si pak třeba víkend naplánuji tak, abych si sice stihla připravit přednášku, ale přitom jeden den strávila pouze s rodinou a odpočinula si. Navíc musím říct, že učení a zejména přednášet studentům mě neskutečně nabíjí.

Máte i nějaké koníčky?

Nemám asi žádné specifické koníčky. Čtení knih, hraji na klavír. Mojí velkou láskou je cestování - zejména do přírody, ale děti už trochu odrostly, a tak rádi společně poznáváme nová města a cizí kultury. Covidové zákazy jsem si tedy protrpěla... Teď jsem navíc začala s francouzštinou, k tomu mě právě inspirovaly naše cesty, protože ta země mě okouzila a zároveň se tam člověk anglicky úplně nedomluví. Začala jsem teď na podzim a jsem tedy ještě naprostý začátečník. Jde to ztuha, jelikož žádný velký talent na jazyky nejsem. Ruštinu mám někde zapadlou ze školy a jinak ovládám pouze angličtinu.  V tom právě spočívala ta výzva. Naučit se něco nového, náročného, co mi nejde, a zase se posunout.

text: MUDr. Ondřej Lukáč