8. října 2016
Na úvod bych vás chtěl přivítat u prvního vydání Medika v novém školním roce. Doufám, že všichni zkoušky zvládli a že si stihli i trochu odpočinout. Dnes bych se rád zaměřil na jedno z nejotřepanějších medických témat. Někdy mi přijde, že každé setkání s někým mimo školu musí narazit na ono téma, čím bychom se chtěli v budoucnu zabývat. V tu chvíli hraje roli i lucidnost tazatele - spousta lidí předpokládá, že už jsme dávno (po třetím ročníku nejpozději) rozškatulkovaní do jednotlivých medicínských oborů. Rovnou tedy vypálí otázku: "A co ty studuješ za obor?" Když dotyčného ujistíte, že všeobecné lékařství, tak většina se doptá, jak to s tím rozdělováním vlastně je, ale najde se i spousta takových, co se na vás pohrdavě úkosem podívá, protože jen nerozhodný moula může přece v pátém ročníku studovat něco všeobecného, no ne?
Já už jsem si ovšem většinu svých známých vycepoval natolik, že ví, co studuji a ptají se tedy výlučně ve futuru - "Už víš, co pak budeš dělat?" To už bohužel v mém případě bývá otázka naprosto na místě a já se tak čím dál více červenám, když se snažím nějak splácat odpověď. Už jsem si po dobu studia prošel několika obory, o kterých jsem "téměř určitě" věděl, že se jim budu věnovat. Vždycky to mělo stejné fáze:
1) fáze zkoumání
Poprvé se dozvíte o oboru a co přesně představuje (a jak moc se práce dotyčného lékaře liší od toho, co jste viděli v seriálech). Učíte se správně vysvětlovat jeho název a zkusmo se podíváte, kde na Motole sídlí a kdo je přednosta.
2) fáze zamilovanosti
Je to ten nejlepší obor na světe! S radostí si čtete útržky lékařských článků na internetu a předstíráte, že jim rozumíte. S rozechvěním zjišťujete, jaké všechny zajímavé choroby pod tento obor spadají a co se s nimi dá dělat. Postupně skupujete všechny možné učebnice a tisknete jmenovky: "MUDr. XY, ...log" a dáváte je na potkání všem - tetě, babičce, spolubydlícímu, bezdomovci na ulici apod. Každý rozhovor s vámi se postupně stočí k vašemu vysněnému oboru.
3) fáze vystřízlivění
Postupně si však uvědomujete, co všechno sebou dané zaměření přináší - jaké ho prochází povinnosti, nesnáze a úskalí, co všechno byste se museli naučit. Prostě se trochu lépe seznámíte s denním chlebem dotyčného odborníka. Obor se vám stále líbí, ale s povzdechnutím si uvědomíte, že všechno má své mouchy a případný hovor na toto téma raději odvádíte rychle jiným směrem.
4) fáze odmítnutí
Nakonec nabudete dojmu, že to, co si obor žádá a co jste mu schopni přinést, jsou dvě odlišné entity. Nezpochybňujete sice krásy onoho řemesla, ale zároveň sami sebe vidíte někde trochu jinde. Učebnice prodáváte nebo s nimi podkládáte stůl. Jmenovky pálíte. Zmínky o vašem přechozím nadšením přecházíte významným kašlem.
Potom, co jsem se nechal už několikrát nachytat ve fázi zamilovanosti, tak jsem se už naučil držet jazyk za zuby a zásadně neprozrazovat nějaký obor nebo jen velmi velmi velmi váhavě, aby bylo každému jasno, jak reálný tento nápad zatím je. Upřímně závidím všem spolužákům a zejména těm mladším, co vypadají, že už mají dávno vybráno a teď už dělají vše pro to, aby ve svém budoucím oboru vynikli. Trochu mi však vždycky zvedne náladu a dodá optimismu, když nám nějaký doktor spiklenecky sdělí, že on taky do poslední chvíle nevěděl, ale pak ho náhoda navedla tím správným směrem. Já jsem si tedy alespoň uložil předsevzetí, že příští rok touhle dobou už to opravdu, ale opravdu budu vědět. Držte mi palce.
Jak se ovšem zatím vypořádat s těmi neustálými otázkami? Já stále sázím na taktiku nejistých odpovědí, ale když je vhodně položena otázka, tak i trochu zaimprovizuju: "A co bys pak chtěl dělat?" "Asi už bych přeci jen po těch letech studia zůstal u té medicíny." Kdo je cynik a rád drsně odbývá své okolí může na otázku "Co ty vlastně budeš za doktora?" odpovědět jen: "Německý." Nejlepší odpověď měl ale asi můj spolužák z kruhu, který na otázku pana profesora: "Už víte, co byste chtěli dělat?" Odvětil: "Já bych chtěl být kosmonaut."
Zdroj obrázku: https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/39/0c/1f/390c1fdfa4cfeffd7f737...